Historie bělení zubů: Jak se měnila péče o zuby od starověku po současnost
Historie péče o chrup sahá tisíce let do minulosti. Už starověké civilizace hledaly způsoby, jak si čistit zuby. Lidé používali přírodní zubní kartáčky a prášky z uhlí či kostí. V tomto článku se podíváme na vývoj ústní hygieny a bělení zubů napříč dějinami až po současné metody, které kladou větší důraz na účinnost a bezpečnost. Dozvíte se také, jak lidé kdysi řešili zubní kaz.
Obsah článku:
Ve starověku byl význam dentální hygieny poněkud jiný
Péče o zuby ve středověku
Přírodní zubní kartáčky
Kde bylo, tam bylo, byl jednou jeden červík
Zubní pastu ze středověku byste si do úst zřejmě nedali
Bělení zubů od starověku až po novověk
Moderní bělení zubů
Ve starověku byl význam dentální hygieny poněkud jiný
Zbytky jídla v mezizubních prostorách a usazený plak opravdu není nic příjemného. Již 5 000 let před naším letopočtem s tím Egypťané bojovali jak věděli, a to pomocí větviček z keře miswak. Jeden konec rozžuly, čímž vytvořily štětiny. Cílem však bylo spíše pohodlí než předcházení zubním kazům a zánětu dásní. Ústní hygiena za účelem prevence přišla až o 2 000 let později.
Péče o zuby ve středověku
Kolem roku 500 před naším letopočtem se již začaly objevovat i zubní pasty, zejména v Římské říši. Na ty dnešní se však ani zdaleka nepodobali. Byla to směs uhlí, rozdrcených kostí a skořápek. V Evropě se odstranění zbytků jídla a povlaku odehrávalo i za pomoci prstů nebo textilie. O mezizubní prostory se dokázal postarat například koňský vlas nebo tenký proužek kůže.
Přírodní zubní kartáčky
První zubní kartáčky vynalezli Číňané v 18. století a měli přírodní štětiny. Ty lidé získávali z prasat, konkrétně z jejich štětin, které byly dostatečně pevné a tvrdé. Jako rukojeť sloužily dřívka nebo kosti zvířat. V Evropě to vypadalo trochu jinak. Dentální hygiena byla privilegiem vyšší šlechty. Lidé v této společenské skupině používali například i párátka z husích rtů. Později začaly být kartáčky z prasečích štětin dostupnější i pro Evropany z nižších vrstev společnosti a zubní hygiena se stala populárnější.
Kde bylo, tam bylo, byl jednou jeden červík
Až do 18. století našeho letopočtu se věřilo, že zubní kaz způsobuje zubní červ. Ten měl do zubů vrtat díry, což způsobovalo bolest a ztrátu zubů. Lidé se ho samozřejmě snažili zbavit, takže praktikovali různé rituály, modlitby, zaklínadla a podobně. V některých kulturách červů dokonce vykouřili. Teorii o červíkovi vyvrátil francouzský zubař Pierre Fauchard, a to až v 18. století. Tvrdil, že za zubním kazem stojí cukr, i když přesný mechanismus popsat nevěděl.
Zubní pastu ze středověku byste si do úst zřejmě nedali
Kromě uhlí, kostí a skořápek byly populární i kůry stromů, pemza či křída. Jak už dnes víme, většina těchto ingrediencí není pro zdraví zubů nejvhodnější. Číňané si čistili zuby pomocí bylinek, jako například máta a ženšen, což už vypadá jako přijatelnější metoda.
Bělení zubů od starověku až po novověk
Zubní pasty s abrazivními látkami, které jsme zmínili výše, zbavovaly starověké lidi nejen zbytků jídel, ale i povrchových skvrn. Římané však bělení zubů pojali vážněji a začali používat moč. Obsahuje amoniak, a ten má bělící účinky.
V 17. a 18. století se začaly vyrábět první komerční bělící prášky na zuby. Obsahovaly křídu a sůl. Samozřejmě, i tehdy se společnost rozdělovala do dvou skupin. Jedna věřila práškem a druhá spíše domácím receptem. A tak někteří používali i ocet a šťávu z citrónů.
20. století přineslo bělení zubů pomocí peroxidu. Přišla s tím společnost Procter & Gamble. Zubní pasty a bělící pásky Crest začaly používat nejprve zubní ambulance, později se staly dostupnými i pro širokou veřejnost.
Moderní bělení zubů
Extrémní způsob bělení zubů pomocí moči je, naštěstí, dávno pryč. Moderní technologie využívají účinnějšího a hlavně bezpečnějšího řešení. Skvělým příkladem je PAP – kyselina ftalimidoperoxykapronová.
Na rozdíl od peroxidu nezpůsobuje podráždění a citlivost zubů, a je účinná již po prvním použití. Tato látka se nachází v bělících páskech, díky kterým je použití jednoduché a pohodlné. Navíc jsou i chutné, a to díky pepermintu a kokosovému oleji, což se s rozdrcenými kostmi nedá ani porovnat.
